Každodennost

Známe to všichni, 5:30 zvoní budík, sprcha, vyčistit zuby, ranní chvály, rozjímaní, mše, snídaně, kafe, škola, angelus, zpytování svědomí, oběd, škola nebo studium, nešpory, večeře, sport nebo práce, punkta, kompletář, sprcha a vytoužený spánek.

Začnu něčím, co se nestává každý den. Letošní Velikonoce jsem mohl prožít v Římě.

Při velikonoční vigilii jsme ministrovali ve Svatém Petru a mohli tak liturgii velikonoční vigilie prožít u Petrova hrobu spolu s jeho nástupcem. Splnil se mi můj dětský sen.

Ovšem to, co jsem zažil v neděli, bylo ještě silnější a pro mě mnohem důležitější. Jel jsem s otcem spirituálem do jedné nemocnice, kde jsme slavili mši svatou. Když jsme přišli k oltáři, který stál uprostřed chodby a kolem něj bylo asi 50 nemocných a starých lidí, začali mi téct slzy po tváři, protože mi došlo, že v tento okamžik je tady přítomný stejný Bůh, stejná Církev, stejný Vzkříšený Kristus jako včera večer ve Svatém Petru. Pokud chci být knězem, tak toto bude moje každodennost, krásná každodennost.

Nebude to v dobrém slova smyslu slavná a okázalá liturgie ve svatém Petru, nebo v jiné katedrále, ale moje kněžská každodennost bude sloužit těm nejpotřebnějším.  

Po prázdninách jsem se vůbec netěšil do semináře, netěšil jsem se na změny, na nové spolubratry, ale ani na ty staré, netěšil jsem se na fakultu, netěšil jsem se na nic, ale hlavně -  netěšil jsem na tu každodenní rutinu. Ovšem po prvních dvou týdnech, jsem se opět v každodennosti nějak uvelebil a opět znovu objevil její krásu. V každodennosti totiž nejvíc poznávám sám sebe. Musím se naučit žít sám se sebou, a abych se nezbláznil, tak do tohoto poznání musím nutně přizvat i Boha. A tak v té krásné každodennosti až všednosti dne poznávám sebe i Boha.

V průběhu několika následujících let, kolik budu prožívat dní, ve kterých si budu plnit svoje sny a kolik dní bude úplně obyčejných, kdy po mně ani pes neštěkne?

Myslím si, že naučit se žít každodennost, je to nejdůležitější co se v semináři můžu naučit.

Slavení liturgie hodin, slavení mše svaté a v neposlední řadě četba Písma jsou věci, které mohou být v mé každodennosti překážkou nebo obrovským darem a posilou.  Záleží jenom na mně, jak budu žít svůj obyčejný den.

Jako biblický text k tomuto článku nabízím Lk 2, 25-38. Jedná se o příběh o Simeonovi a Anně, dvou lidech, kteří prožívali svoji každodennost a skrze svoje čekání a obyčejné prožívání života dnem za dnem byli připraveni poznat a setkat se s pravým Mesiášem. 

Dovolím si i několik otázek:

Jsem spokojený s tím, jak žiji svoji každodennost, pokud ne, jak to mohu změnit?

Jsem ochotný změnit každodenní rituály v případě potřeby?

Umím si představit, že budu na faře sám a několik dní mě nikdo nenavštíví?

Rozjímám denně Boží slovo a snažím se ho uvádět do svého života?

Tento text byl přednesen autorem jako punkta (krátké večerní zamyšlení) v AKS.