Třicet let života – málo nebo moc?

Byla Bílá sobota 2. dubna 1988. Po šesté hodině ranní se ozývá porodnicí velký křik a na svět přichází po dvou synech tolik vytoužená holčička, moje sestra. Za pět minut se ozývá porodnicí opět velký křik a na svět přicházím já. Moji rodiče chtěli ještě třetí dítě a mamka si moc přála holčičku, Hospodin vyslyšel její hlas, holčičku ji poslal, ale k tomu ještě jednoho chlapečka. Jak je Hospodin mocný a mění naše plány a vždy dokáže přidat něco navíc, i když třeba o to ani neprosíme, nebo o tom nevíme. On vidí i to, co je skryté. Musím říct, že po třiceti letech jsem si jist, že mít dvojče, je ta nejlepší věc na světě. Nikdy jsem na nic nebyl sám, vždycky jsme na všechno byli dva. Byly chvíle, kdy jsme se moc nemuseli a lezli si na nervy, ale bylo a je mezi námi silné pouto, které nás od sebe neoddělilo.

Moje sestra Terezka byla vždy lepší ve škole, pečlivější a šikovnější. Já jsem byl zase vždy rozvážnější a taky jsem dřív chodil. Říká se, že mezi dvojčaty funguje telepatie, a že když se někomu něco děje, tak to ten druhý vycítí.  Nevím jak to má Terezka, ale já jsem to zatím zažil dvakrát a to vždy, když ona sama rodila. Tyto chvíle jsem prožil v kapli na kolenou a po každé nastal okamžik, kdy jsem si říkal, že už můžu jít v klidu spát. Zpětně jsem přišel na to, že to byly momenty, kdy byl synovec i neteř na světě. To, že můžu žít po boku své sestry, mně otevřelo oči v holčičím světě. Jsem vnímavý k věcem, které si normální chlap ani neuvědomí, protože o nich prostě neví.

 „Jsem ráda, že ses rozhodl jít do semináře. Už třikrát jsem si myslela, že jsem o tebe přišla, poprvé, když jsi měl febrilní křeče a v sanitce před domem jsi už nedýchal.  Podruhé, když jsi sáhl na vypínač od cirkulárky a tvým tělem prošlo 380 voltů a měl jsi popáleniny druhého stupně. Potřetí, když tě srazilo auto, když jsi jel na kole. Vím, že Hospodin chce, abys tady ještě byl a mohl skrze tebe působit,“ slova, která mi jedno řekla moje mamka. Mnohokrát jsem zažil, že Bůh opravdu působil, ale nejvíce na mě. 

Byla Bílá sobota 2013. Odpoledne prší a já stojím na náměstí sv. Petra ve Vatikánu. Večer papež František slaví Velikonoční vigilii. Asi po dvou hodinách jsme od někoho vyžebrali vstupenku a spolu se dvěma kamarádkami se účastníme Velikonoční vigilie ve Svatém Petru. Tady, v blízkosti hrobu sv. Petra se rodí konečné rozhodnutí odpověď ANO na Boží volání, které je potřeba ještě dvakrát obnovit, než dojde k tomu, že si podám přihlášku do semináře.

Je Bílá sobota 2018. Před malou chvílí jsem se osobně setkal s papežem Františkem a nyní stojím na začátku průvodu s kaditelnicí v ruce. Hlavou mi proběhlo několik myšlenek, ale ta nejsilnější je tato – Pane, nikdy bych nevěřil, že se tohle stane, ale Ty můžeš všechno, Ty který jsi Alfa i Omega, dáváš ještě víc, než si vůbec můžu myslet. Díky, mám Tě rád.

Jsem vděčný, že jsou tady se mnou moji spolubratři, sestry a představení z Nepomucena. Jsem vděčný, že jsou tady spolužáci z Olomouce i z Prahy. Jsem vděčný, že jsou zde i ty dvě děvčata, se kterými jsem před pěti lety stál v dešti na náměstí. Jsem vděčný, že jsou tady se mnou všichni, které nosím ve svém srdci.

Jasný pokyn a vycházíme vstříc Vzkříšenému, bez nervozity, s pokojem a pokorou v srdci, že budu sloužit Vzkříšenému.  

Hospodin mění můj život, každý den to zakouším. Děkuji za to všechno, co jsem mohl prožít za těch třicet let.

Ty jsi můj Pán, Tobě chci sloužit, nechci konat zlo, chci konat dobro, Fiat, důvěřuji Ti.